Terapie vždy vychází z etiologického agens, z rozsahu postižení a celkové dispozice pacienta. Při postižení rozsáhlejších ploch jsou vhodná systémová antimykotika. Griseofulvin má dnes omezené indikace (tinea capitis u dětí), jinak přicházejí v úvahu triazolová antimykotika (itrakonazol, flukonazol), kde je však delší podávání spojeno s rizikem vedlejších účinků, např. hepatitis. U onchomykóz je preferována terapie terbinafinem, event. v kombinaci s lokální terapií amorolfinem nebo ciclopiroxolaminem. Nejčastější původce slizniční mykózy je Candida albicans a pro terapii se hodí opět azolové antimykotikum.

V posledních letech narůstá zájem o mazové žlázy, o jejich fyziologii i patologii. Autoři předkládají zkušenost za poslední 3 roky s rozborem jednotlivých parametrů. Žlázy hrají roli v přirozené kožní imunitě, produkují neuropeptidy a mají místy i charakter kmenových buněk.

V nedávné době byly identifikovány některé nové geny autosomální recesivní kongenitální ichtyózy ARCI. Není však nic známo o molekulární epidemiologii a patofyziologii této těžké poruchy keratinizace. ARCI je charakterizována intenzivním šupením, často s erytémem. Byly tam nalezeny mutace ALOX12B a ALOXE3, kodující lipooxygenázy 12-R LOX a eLOX-3, syntetizované především v epidermis.

V zánětu především keratinocyty indukují imunologickou odpověď. V článku je popsána jejich role a interakce s T buňkami spolu s poruchou bariéry.

Transmembránový gradient sodíkového iontu poskytuje energii, která může být použita „sekundárním nosičem“ pro translokaci rozpuštěných molekul do buňky. Desítky let trvající zkoumání ukazuje, že takový sodíkový nosič je součástí řady fyziologických procesů a ty jsou pak cílem léčebných postupů u četných chorob.

Kaveoly jsou invaginace celulární membrány s charakteristickou formou krku lahve. Mají funkci hlavně v endocytóze. Mechanizmus vzniku kaveol není docela jasný, ale stavební kameny - kaveolinové proteiny a PTFR (kavin), jsou významné.

Psoriáza je autoimunitní onemocnění s projevy zánětu a hyperproliferace v kůži a v kloubech. Má multifaktoriální genetickou bázi. Byla již dříve mapována PSORS1, největší gen v MHC, sousedící s HLA-Cw6. Ve studii byla potvrzena tři místa, která ukazují na spojitost (HLA-C, IL12B, IL23R) a další čtyři, která identifikují nové signály v blízkosti plausibilních genových kandidátů (IL23A, IL4/IL13, TNFAIP3 and TNIP1). Také byl ukázán INFγ v léčení, kdy je idukován mRNA IL-23 a protein v buňkách antigen prezentujících APC, což vede k prolieraci CD4+ a CD8+ paměťových buněk s expresí IL-17.

Vlasový folikl se skládá z několika tkání, které se liší svou diferenciací, růstem, keratinizací i údržbou vlasového prutu. Pro morfologickou charakteristiku in toto je nejlepší transmisní elektronový mikroskop, který zachytí speciální keratinizaci i vývoj vlasu v celku, programovanou smrt, adhezi buněk i jejich separaci a pohyby organel v buňkách. Vše lze snadno dokumetovat fotograficky, zejména u novorozených zvířat. Práce je doprovázena technickými radami.

Buňky a organely jsou v obalu lipidové dvojvrstvy, která je izoluje od zevního prostředí. Dvojvrstva je spojena specializovanými proteiny, které umožňují komunikaci z obou stran. Tyto proteinové membrány plní řadu úkolů včetně převodu signálů, transportu malých molekul a katalýzy enzymatických reakcí. Architektonický repertoár je stejně rozličný: od jednomembránové domény v tyrosin-kinázovém receptoru až po mnohočetnou složku ATP syntázy.

Navzdory úspěchům protirakovinné léčby v minulém století, melanoblastom stále hrozí tím, že odolává chemoterapii. Systémová terapie interferonem a interleukinem-2 vypadala nadějně, měla však nezanedbatelné vedlejší účinky. Před půl stoletím se objevil onkolytický Newcastle disease virus (NDV) jako další alternativa. Reverzně genetický systém umožnil další manipulace s virem, aby byla posílena jeho onkolytická aktivita, např. uvedením imunomodulačních molekul, zejména IL-2, pro posílení onkolytického potenciálu v syngeneickém modelu střevního karcinomu.