Praktická aplikace oznamovací povinnosti, pokud ošetřující lékař zjistí, že osoba se závažnou duševní poruchou je držitelem řidičského průkazu nebo zbrojního průkazu.

Úterý, 28. březen 2006
Hodnocení článku
(0 hlasy)

Máme konkrétní problém, který se dotýká psychiatrů obecně – a který jsme nedávno také s kolegy diskutovali: je jím praktická aplikace oznamovací povinnosti, pokud ošetřující lékař zjistí, že osoba se závažnou duševní poruchou je držitelem řidičského průkazu nebo zbrojního průkazu. Není nám jasné:

1. Kdo je v tomto případě „posudkový lékař“ (psychiatr, nebo praktický lékař) ?
2. Stačí, pokud psychiatr oznámí praktickému lékaři, že dotyčný trpí závažnou duševní poruchou?
3. Každé hlášení o tom, že někdo trpí duševní poruchou, na správní úřad je flagrantním zásahem do práva na ochranu soukromí a ve svém důsledku povede k další stigmatizaci. Duševní poruchy s povinností nahlášení jsou vyjmenovány velmi obecně a v důsledku toho do ohlašovací povinnosti spadají jakoby všechny duševní choroby; kromě toho se nebere ohled na to, že v některých případech dochází k remisi a některá dlouhodobě používaná psychofarmaka schopnosti řídit motorové vozidlo neovlivňují.

Jak pokud jde o zdravotní způsobilost k držení zbrojního průkazu a zbraně, tak i pokud jde o zdravotní způsobilost k držení řidičského průkazu a řízení motorových vozidel, posuzujícím lékařem je vždy příslušný registrující praktický lékař pro dospělé, nikoli lékař-specialista psychiatr.

Podle § 42 zákona č. 288/199  Sb. v platném znění každý lékař, který zjistí nebo nabyde odůvodněného podezření, že držitel zbrojního průkazu trpí nemocemi, vadami nebo stavy, které vylučují nebo omezují držení nebo nošení zbraně, poučí jej o této skutečnosti a oznámí to bez zbytečného odkladu posuzujícímu lékaři.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 288/1995 Sb., zjistí-li posuzující lékař (tedy praktický lékař pro dospělé) u držitele zbrojního průkazu takovou změnu zdravotního stavu, která má za následek ztrátu jeho zdravotní způsobilosti držet nebo nosit zbraň, je povinen vydat nový posudek o zdravotní způsobilosti a zaslat ho okresnímu ředitelství policie příslušnému podle místa pobytu držitele zbrojního průkazu.

Z toho vyplývá, že hlášení správnímu orgánu dává posuzující lékař-registrující praktický lékař pro dospělé; psychiatr podává pouze oznámení posuzujícímu lékaři – tedy registrujícímu praktickému lékaři pro dospělé – a současně sdělí výsledek svého zjištění samotnému pacientovi. Uvedené skutečnosti je třeba zaznamenat do zdravotnické dokumentace příslušného pacienta.

Pokud jde o otázku, kdy je a kdy není psychicky chorý člověk způsobilý k držení zbraně nebo řízení motorových vozidel, jde o odborný medicínský problém, kdy posuzující lékař musí vzhledem k zjištěnému zdravotnímu stavu pacienta na základě svých odborných vědomostí tuto schopnost tohoto pacienta držet a nosit zbraň a schopnost řídit motorová vozidla zvážit sám. .

Podle § 86 zák. č. 361/2000 Sb. v platném znění, je-li žadatel o řidičské oprávnění nebo držitel řidičského oprávnění podle posouzení zdravotní způsobilosti zdravotně způsobilý k řízení motorových vozidel s podmínkou nebo je-li k této činnosti zdravotně nepůsobilý, oznámí posuzující lékař neprodleně tuto skutečnost příslušnému obecnímu úřadu a zašle mu kopii posudku. Posuzujícím lékařem je příslušný praktický lékař pro dospělé nebo lékař závodní zdravotní péče. Stejnou povinnost má i tehdy, zjistí-li tuto skutečnost při pravidelné lékařské prohlídce řidiče – jde-li o řidiče z povolání, učiní oznámení i jeho zaměstnavateli (§ 88 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. v platném znění). Podle § 21 odst. 3 zák. č. 48/1997 Sb. ošetřující lékař informuje registrujícího praktického lékaře o zjištěných skutečnostech a o průběhu a ukončení léčení, zejména o skutečnostech důležitých pro posouzení zdravotní způsobilosti k práci. Psychiatr tedy není povinen ani oprávněn informovat o nezpůsobilosti pacienta k řízení motorových. vozidel obecní úřad, ale informaci podává registrujícímu praktickému lékaři.

Nakolik je oprávněné zablokovat nebo odpírat pacientům hospitalizovaným zvláště na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben mobilní telefony? Nakolik je oprávněné omezovat práva pacientů na vycházky a návštěvy?

U pacienta trpícího psychickou chorobou může být součástí léčebně-preventivní péče zadržení mobilního telefonu nebo omezení osobní svobody pohybu a styku s vnějším světem. Takové omezení musí být samozřejmě náležitě medicínsky odůvodněno především zájmem samotného pacienta, popřípadě zájmem na ochraně jeho okolí.

Obecně platí, že pokud by pacient byl hospitalizován bez svého souhlasu, je zdravotnické zařízení povinno tuto skutečnost hlásit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu má zdravotnické zařízení sídlo. Soud pak do sedmi dnů předběžně rozhodně, zda je držení pacienta ve zdravotnickém zařízení proti vůli tohoto pacienta přípustné. Tato skutečnost vyplývá jednak z § 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, jednak z ustanovení § 191a odst. 1 občanského soudního řádu.

Může ovšem dojít k situaci, kdy někdo je přijat do zdravotnického zařízení, například i psychiatrické léčebny, se svým písemným souhlasem a až posléze je v průběhu samotného léčení omezen ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. Toto omezení může spočívat jak v zadržení mobilního telefonu, tak i v neumožnění vycházek a návštěv, je-li to v zájmu léčby pacienta. Je-li rozhodnuto o omezení ve volném pohybu a styku s vnějším světem u pacienta, u kterého nebylo soudně rozhodováno o přípustnosti držení v ústavu, protože byl přijat do ústavu dobrovolně, je nutné i tuto skutečnost podle § 191a odst. 2 občanského soudního řádu do 24 hodin poté, co k takovému omezení došlo, hlásit soudu, v jehož obvodu ústav je. Soud potom rozhodne, zda příslušné omezení bylo, či nebylo provedeno ze zákonných důvodů. Předběžné rozhodnutí musí být provedeno do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení. Proti rozhodnutí o tom, že k omezení nedošlo ze zákonných důvodů, může podat odvolání nejen pacient, ale i ústav, pokud je konstatováno, že se tak nestalo v souladu se zákonnými důvody. Odvolání pacienta ani odvolání ústavu proti usnesení soudu vydaného do sedmi dnů od omezení svobody nemá odkladný účinek. Ústav však může umístěného propustit, i když soud vyslovil, že k převzetí došlo v souladu se zákonnými důvody.

Pokud soud předběžně rozhodne o přípustnosti držení nemocného v ústavu bez jeho souhlasu, pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení v ústavu. Ke zjištění zdravotního stavu umístěného a zjištění toho, zda další držení je, či není nutné, ustanoví znalce, kterým nemůže být lékař pracující v ústavu, v němž je umístěný držen. Rozsudek musí být vyhlášen do tři měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu a v rozsudku musí být dáno, zda další držení je přípustné a na jakou dobu. Totéž se týká i eventuálního omezení pacienta v ústavu ve styku s vnějším světem a ve volném pohybu.

RVP 1/2006, s. 42-43

Poslední úprava Neděle, 30. leden 2011
Administrátor 3

Administrátor 3

E-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
 
Všechna práva vyhrazena © 2008 - Referátový výběr
TOPlist