Odpovědi na dotazy čtenářů RVP 2/2007

Sobota, 30. červen 2007
Hodnocení článku
(0 hlasy)

Může matka, která má po rozvodu rodičů svěřeno do výchovy nezletilé dítě, zakázat ošetřujícímu lékaři-psychiatrovi, aby podával informace o zdravotním stavu dítěte otci, který dítě svěřeno do výchovy nemá?

I po rozvodu rodičů zůstává ten z nich, kterému nezletilé dítě do výchovy svěřeno nebylo, jeho zákonným zástupcem se všemi právy, které jsou s tím spojeny. Toto postavení by neměl pouze tehdy, pokud by byl rozhodnutím soudu zbaven rodičovské zodpovědnosti. Rodičovskou zodpovědností je podle zákona o rodině míněn souhrn rodičovských práv a povinností. Opatření, kdy soud svým pravomocným rozhodnutím zbaví jednoho z rodičů rodičovské zodpovědnosti k nezletilému dítěti, bývá v praxi výjimečné.

 

Požádá-li tedy matka nezletilého dítěte dětského psychiatra, aby otci na jeho žádost nepodával žádné informace o zdravotním stavu dítěte, je na místě se dotázat, zda je otec zbaven rodičovské zodpovědnosti. Pokud by matka tvrdila, že tomu tak je, měla by tuto skutečnost doložit pravomocným rozhodnutím soudu – tedy rozsudkem soudu s doložkou právní moci. Pouze v takovém případě by bylo možné jejímu přání vyhovět a otci informace o nezletilém dítěti nedávat.

Pokud však otec (resp. druhý z rodičů), byť mu dítě po rozvodu do výchovy svěřeno nebylo, rodičovské zodpovědnosti zbaven není, zůstává nadále zákonným zástupcem dítěte se všemi právy a povinnostmi, včetně práva být informován o zdravotním stavu dítěte.


Otec nezletilého dítěte, které mu po rozvodu nebylo svěřeno do výchovy, vyslovil nesouhlas s ambulantní psychiatrickou péčí o nezletilého, zatímco matka s touto péčí souhlasí. Otec nabídl podepsat reverz, kterým potvrdí, že jako zákonný zástupce nesouhlasí s tím, aby dítě docházelo do psychiatrické ambulance. Je třeba jeho zákaz a reverz respektovat, nebo nemá právní význam a mohu o nezletilého pacienta nadále pečovat?

Je třeba rozlišit, zda jde o neodkladný výkon nutný k záchraně života a zdraví dítěte. Takovým výkonem může být jistě i péče dětského psychiatra, ale jak jsme telefonicky s tazatelkou-dětskou psychiatrickou lékařkou upřesnili, o tento případ nejde.

Nejde-li tedy o neodkladnou péči, kdy lze tuto péči poskytovat i bez souhlasu obou zákonných zástupců, je-li to nutné k záchraně života nebo i zdraví, včetně duševního zdraví dítěte, nezbývá, než pokud otec není (stejně jako v případě předchozího dotazu) zbaven rodičovské zodpovědnosti, respektovat jeho rozhodnutí.

Na druhé straně je zde v daném případě také rozhodnutí matky, která naopak souhlasí, aby nezletilé dítě dětskou psychiatrickou ambulanci navštěvovalo, a nesouhlasí se stanoviskem otce.

Praktickým řešením v tomto případě je pouze podání návrhu soudu, aby v opatrovnickém řízení rozhodl, zda dítě nadále ambulantně psychiatricky léčeno bude, či nikoli. Návrh soudu, aby v opatrovnickém řízení vydal rozhodnutí za situace, kdy se rodiče nemohou vzájemně dohodnout, by měla podat matka, pokud si přeje, aby dítě nadále dětskou psychiatrickou ordinaci navštěvovalo. Může rovněž požádat soud, aby vydal předběžné opatření, kterým stanoví, aby dítě proti zákazu otce dětskou psychiatrickou ambulanci navštěvovalo do doby, než soud ve věci pravomocně rozhodne.

Do doby, než by bylo vydáno ať již předběžné opatření, nebo pravomocné rozhodnutí soudu, je třeba respektovat zákaz otce a jím podepsaný reverz, kterým vyjádřil nesouhlas s léčením nezletilého pacienta v dětské psychiatrické ordinaci.

Pouze v případě, kdy by věková a rozumová vyspělost nezletilého byla již taková, že by mohl sám posoudit otázku prospěšnosti, či neprospěšnosti vlastní léčby a vyjádřit se k ní, přičemž by si sám přál být nadále léčen u dětského psychiatra, by bylo možné respektovat názor dostatečně rozumově vyspělého nezletilce a sdělit otci, že jeho zákaz vzhledem k schopnosti dítěte samo se rozhodnout akceptován nebude. V takovém případě by naproti tomu sám otec mohl požádat soud, aby v opatrovnickém řízení rozhodl opačně a příslušnou léčbu zakázal.

V příslušném soudním řízení by soud pochopitelně jako zcela zásadní otázku řešil problém, co je dítěti ku prospěchu, a co nikoli. Otec nezletilého by musel vysvětlit, proč nepovažuje léčbu v dětské psychiatrické ordinaci pro dítě za prospěšnou. Lze předpokládat, že soud by vycházel z expertních názorů odborníků-dětských psychiatrů, patrně nikoli pouze z názoru dětského psychiatra, který má nezletilé dítě v péči, ale z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku z oboru dětské psychiatrie.

Jsou i v psychiatrii přípustné nadstandardní léčba za úhradu a dohodnuté služby mezi lékařem a pacientem?

Ano. Je pravda, že tzv. „paragraf poslankyně Fišerové“ – tedy § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění zakazuje lékaři přijímat od pacienta za zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a v souvislosti s poskytováním této péče jakoukoli úhradu. K tomuto ustanovení, které je v současné době navrhováno ke změně (změna však dosud provedena není), zaujal však v roce 2002 stanovisko Ústavní soud České republiky; toto ustanovení sice nezrušil jako protiústavní, ale podal k němu ústavně konformní výklad, tedy výklad, jak je třeba toto ustanovení aplikovat tak, aby bylo v souladu s ústavními právními předpisy.

Vzhledem k nálezu Ústavního soudu a textu zákona i souvisejících právních předpisů lze dovodit následující:

Pacientovi nesmějí být určovány k úhradě jakékoli registrační či jiné pravidelné poplatky za péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Pacientovi nesmí být žádným přímým ani nepřímým způsobem vnucována jakákoli nadstandardní péče nebo dohodnuté služby nehrazené ze zdravotního pojištění, které by si musel sám hradit nebo na které by si musel připlácet.

Na druhé straně pacient má právo požádat lékaře o poskytnutí některých dohodnutých služeb, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, a pokud je lékař ochoten mu je poskytnout, lze za ně přijmout úhradu na základě předchozí dohody mezi lékařem a pacientem. Je jen třeba předem jasně dohodnout pravidla – tedy jaké dohodnuté služby si pacient hradí a kolik činí příslušná úhrada.

Je nepochybné, že přijetí pacienta mimo ordinační hodiny bez čekání v době, kdy mu to vyhovuje, není povinností lékaře; ale pacientovi, který o toto požádá, lze vyhovět. V některých případech, zejména v případě psychiatrických ordinací, si pacient rovněž nepřeje, aby se v čekárně psychiatrické ordinace setkal s jakýmikoli jinými lidmi, kteří by pak – zejména v menším městě – mohli hovořit o tom, že dochází do psychiatrické ordinace. Lze tedy jistě vyhovět jeho přání, aby byl přijat v době, kdy již v ordinaci ani v čekárně nikdo není (není to samozřejmě povinností lékaře, ale je jeho právem pacientovi vyhovět – pokud mu vyhoví, je jeho právem požádat o úhradu takovéto služby, přičemž na výši této úhrady se musejí strany dohodnout předem).

Stejně tak například pokud psychiatr předá pacientovi číslo mobilního telefonu, na které může pacient volat i v době mimo ordinační hodiny a mimo objednaný čas, jde o vysoce nadstandardní službu – jejíž nabídku musí lékař z odborného hlediska s ohledem na osobnost pacienta pochopitelně dobře zvažovat. Pokud se však rozhodne tuto službu poskytnout, právem za to požaduje přiměřenou odměnu – kterou však musí předem akceptovat také pacient.

Samozřejmě může existovat celá řada terapeutických metod, které nejsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, případně nejsou v daném případě indikovány tak, aby je bylo možné uhradit ze zdravotního pojištění, ale pacient si je přeje a psychiatr uzná, že jsou pro něho vhodné. Může jít například o autogenní trénink, nácvik některých relaxačních technik a patrně i řadu dalších metod, na které Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami nepamatuje buď vůbec, nebo na ně pamatuje v případě jiných diagnóz. Dohoda o ceně je vždy nezbytná předem. Velmi lze doporučit písemnou formu dohody.

Pro lékaře-psychiatra není patrně nutné zdůrazňovat, že vždy, když se s pacientem dohodne na úhradě určitých nadstandardních, ze zdravotního pojištění nehrazených výkonů nebo dohodnutých služeb nebo případně přijme od pacienta-podnikatele sponzorský dar, je nutné dobře zvažovat osobnost pacienta a jeho diagnózu; v některých případech je možná vhodnější pacientovo přání neakceptovat, aby v budoucnu nedocházelo ke zbytečným problémům. Ostatně nejen v případě psychiatrické péče, ale i u jiných lékařských odborností doporučujeme neakceptovat dohodnuté služby či nadstandardní péči ve všech případech, ale vždy brát v úvahu osobnost pacienta, a tak zabránit zbytečným stížnostem či trestním oznámením a žalobám při střetu s kverulanty a anomálními osobnostmi. Výhodou psychiatra je, že patrně lépe než jiný lékař je schopen diagnostikovat předem, u koho je nevhodné dohodnout se na jakýchkoliv placených dohodnutých službách či jakékoliv nadstandardní péči a u koho naopak k takové dohodě přistoupit lze.

Má revizní lékař či jiný odborný pracovník zdravotní pojišťovny právo na přístup do veškeré zdravotnické dokumentace pacienta? Zdravotnická dokumentace v případě psychiatrického pacienta má svá specifika, obsahuje někdy velmi důvěrná sdělení a údaje, které není vhodné, aby pracovníci zdravotních pojiťoven, byť jsou sami vázáni povinnou mlčenlivostí, znali; je otázkou, zda je nezbytné umožnit jim, aby se s těmito vysoce důvěrnými záznamy ve zdravotnické dokumentaci podrobně seznamovali. Může tedy psychiatr odmítnout část vysoce důvěrné dokumentace s důvěrnými záznamy o pacientovi předat k nahlédnutí reviznímu lékaři zdravotní pojišťovny?

Podle § 46 odstavec 4 zákona č. 48/1997 Sb. v platném znění a § 67b odstavec 10 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění mohou revizní lékaři zdravotních pojišťoven nahlížet do zdravotnické dokumentace pouze v rozsahu, který odpovídá účelu jejich kontroly. Tato formulace, která se v zákoně opakuje na dvou místech, není náhodná. Vyplývá z ní, že revizní lékař zdravotní pojišťovny nemá neomezený přístup k veškeré zdravotnické dokumentaci pacienta, ale má přístup k této zdravotnické dokumentaci pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby v rámci své kontrolní činnosti posoudil oprávněnost vyúčtování zdravotní péče. Zejména v oboru psychiatrie se tato formulace zákona uplatní patrně nejvíce a důvěrné záznamy psychiatra o jeho rozhovoru s vyšetřovaným pacientem o velmi důvěrných skutečnostech, které pacient lékaři sdělil a předpokládal naprostou důvěrnost a mlčenlivost, není ani nutné, ani vhodné předávat k nahlédnutí kontrolním pracovníkům zdravotních pojišťoven. Pokud se lékař-psychiatr rozhodne v rámci zdravotnické dokumentace oddělit její vysoce důvěrnou část od ostatních záznamů tak, že záznamy nutné pro posouzení toho, zda byla oprávněně vyúčtována zdravotní péče, budou vedeny zvlášť od záznamů o důvěrných rozhovorech mezi psychiatrem a pacientem, má tento postup oporu v zákoně, a dokonce i v právních předpisech vyšší právní síly, které zakotvují právo na ochranu soukromí a důvěrných informací (Úmluva o lidských právech a biomedicíně, Listina základních práv a svobod).

RVD 2/2007, s. 53-55

Poslední úprava Neděle, 30. leden 2011
Administrátor 3

Administrátor 3

E-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
 
Všechna práva vyhrazena © 2008 - Referátový výběr
TOPlist