Druhy právní odpovědnosti zdravotnického zařízení

Pokud zrekapitulujeme všechny druhy právní odpovědnosti, které připadají v úvahu vůči zdravotnickému zařízení nebo lékaři jako jednotlivci, vychází nám přibližně následující přehled:

1. trestní odpovědnost fyzické osoby za trestný čin, zejména ublížení na zdraví z nedbalosti
2. občanskoprávní odpovědnost za škodu a za zásah do práva na ochranu osobnosti. Tuto odpovědnost má vždy provozovatel zdravotnického zařízení, nikoli jeho zaměstnanec.
3. pracovněprávní odpovědnost zaměstnance zdravotnického zařízení vůči zaměstnavateli za způsobenou škodu v limitované výši do čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku s výjimkou případů, kdy je škoda způsobena úmyslně, nebo pod vlivem návykových látek
4. správní odpovědnost – odpovědnost provozovatele zdravotnického zařízení vůči orgánům státní správy, v případě nestátního zdravotnického zařízení zejména vůči orgánu příslušnému k jeho registraci (odbor zdravotnictví příslušného krajského úřadu, v Praze Magistrátu hlavního města Prahy), ale i vůči orgánům ochrany veřejného zdraví a dalším orgánům státní správy
5. disciplinární odpovědnost - jde o odpovědnost lékařů, stomatologů a farmaceutů za odbornost a etiku výkonu povolání vůči příslušné profesní komoře
6. smluvní odpovědnost – jde o odpovědnost zdravotnického zařízení za dodržení smluvních podmínek a povinností, vyplývajících ze smluvních vztahů s příslušnými zdravotními pojišťovnami, jde-li o smluvní zdravotnické zařízení zdravotních pojišťoven.

V tomto příspěvku se chceme zabývat odpovědností za škodu se zvláštním zaměřením na specifický druh této odpovědnosti, ze kterého vyplývá tzv. odpovědnost za výsledek.

Druhy občanskoprávní odpovědnosti

V občanském právu rozeznáváme zatím dva základní druhy právní odpovědnosti, a to odpovědnost za škodu a odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. V tomto příspěvku se chci zabývat problematikou odpovědnosti za škodu, odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti je jistě také významná a zaslouží si samostatné zpracování.

Druhy odpovědnosti za škodu, které připadají v úvahu v případě zdravotnického zařízení, jsou zejména následující:

1. odpovědnost za porušení právní povinnosti
2. odpovědnost za porušení prevenční povinnosti
3. odpovědnost za škodu způsobenou povahou použité věci

Žaloby o náhradu škody ve zdravotnictví se většinou opírají o tvrzení, že zdravotnické zařízení porušilo svou právní povinnost při poskytování zdravotní péče, zejména povinnost postupovat lege artis. Postup lege artis je v současné době definován jako postup, který je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, nová legislativa uvažuje o jiné definici, o které se v současné době velmi diskutuje. Nicméně zcela reálně připadá v úvahu i odpovědnost za porušení prevenční povinnosti, kdy je často diskutováno a jsou vedeny spory o tom, zda v daném případě o porušení takové povinnosti šlo, či nikoli. Konečně „nejzákeřnější“ jsou případy odpovědnosti za škodu způsobenou povahou použité věci, tedy odpovědnosti objektivní, která je někdy také označována jako odpovědnost za výsledek, kdy nemusí dojít k žádnému pochybení a přesto je odpovědnost dána.

Odpovědnost za porušení právní povinnosti

Pokud je uplatňován nárok na náhradu škody z důvodu porušení právní povinnosti, zpravidla se tvrzení žalobce opírá o skutečnost, že při poskytování zdravotní péče nebyl dodržen správný odborný postup, bylo postupováno non lege artis a v důsledku toho došlo k újmě na zdraví, k úmrtí pacienta, nebo k jinému škodlivému následku. Žalobce v takovém případě musí prokázat, že zdravotnické zařízení porušilo svou právní povinnost, zejména povinnost postupovat v souladu se současnými dostupnými prostředky lékařské vědy – tedy lege artis, a že v příčinné souvislosti s tímto porušením povinnosti zdravotnického zařízení, tedy v důsledku tohoto porušení, došlo k újmě na zdraví, k úmrtí, nebo k jinému závažnému následku, který zakládá nárok na náhradu škody. Zdravotnické zařízení se může „vyvinit“, pokud prokáže, že škodu nezavinilo. Důkazní břemeno o tom, že zdravotnické zařízení škodu nezavinilo, má však žalované zdravotnické zařízení, zatímco dokázat, že došlo k porušení právní povinnosti a v příčinné souvislosti s ním ke škodě, musí žalobce.

Odpovědnost za porušení prevenční povinnosti

Může dojít k situaci, kdy žalobce neprokáže, že bylo postupováno odborně chybným způsobem – non lege artis, a přesto výsledkem poskytování zdravotní péče je újma na zdraví nebo úmrtí pacienta. V těchto případech se žaloba zpravidla snaží prokázat, že zdravotnické zařízení porušilo svou prevenční povinnost, tedy povinnost jednat tak, aby ke škodě nedošlo. Porušení prevenční povinnosti může být spatřováno v celé řadě organizačních, technických, ekonomických, řídících, či jiných aspektech. „Ostří žalobci“ často argumentují tím, že kdyby zdravotnické zařízení neporušilo svou prevenční povinnost, tedy povinnost jednat tak, aby ke škodě nedošlo, nemohlo by přece ke škodě dojít. Došlo-li tedy ke škodě, jde vždy o porušení prevenční povinnosti. Tento výklad ovšem soudy zpravidla nepřijímají a přistupují k otázce odpovědnosti za porušení prevenční povinnosti celkem uvážlivě. V případě žaloby opírající se o skutečnost, že zdravotnické zařízení mělo porušit prevenční povinnost, se může zdravotnické zařízení „vyvinit“ tím, že prokáže, že škodu nezavinilo.

Odpovědnost za škodu způsobenou povahou použité věci

Jde o již zmíněnou objektivní odpovědnost, která se v praxi často také přiléhavě nazývá odpovědností za výsledek. V daném případě může být postup zdravotnického zařízení zcela správný, plně v souladu s principy postupů lege artis a je-li prokázáno, že škoda byla způsobena povahou použité věci, byť to lékař nebo jiný zdravotník vůbec nemohl předpokládat, je odpovědnost zdravotnického zařízení vždy dána. V dermatovenerologii připadá v úvahu uplatnění tohoto nároku na náhradu škody zejména v případě použití léčivých přípravků, třeba indikovaných správně a lege artis, pokud však léčivý přípravek v daném případě poškodil pacienta, například z důvodu jeho naprosto nepředvídané a nepředvídatelné alergické reakce. Jde o situaci, kdy, ač postup byl zcela správný, výsledek byl nepříznivý a je li škoda způsobena povahou použitého léčivého přípravku, byť tento léčivý přípravek nebyl vadný, je odpovědnost zdravotnického zařízení (nikoli výrobce léčivého přípravku!) dána. Stejně tak je dána odpovědnost v případě, že škoda je způsobena povahou použitého přístroje nebo nástroje. V praxi se často vedou spory, zda v daném případě je, či není prokázáno, že škoda byla způsobena právě povahou použité věci. Pokud je prokázáno, že škoda byla způsobena v důsledku vadného výrobku, pak za škodu stejně odpovídá pacientovi zdravotnické zařízení, ale to může posléze uplatnit nárok na náhradu škody vůči výrobci. Pokud však výrobek vadu neměl a došlo například k uvedené nepředvídané a nepředvídatelné reakci, například alergické, na podaný léčivý přípravek, výrobce léčivého přípravku neodpovídá za tuto škodu, ale odpovídá za ni zdravotnické zařízení. Jde pochopitelně pouze o odpovědnost za náhradu škody, nikoli o odpovědnost trestní či jinou. V tomto případě nemá zdravotnické zařízení možnost se „vyvinit“ a zbavit se odpovědnosti tím, že prokáže, že škodu nezavinilo. Jde o odpovědnost za výsledek. Nedošlo tedy k žádné chybě, postup byl zcela správný a odpovědnost za tento druh škody je přesto nepochybná. Stačí, pokud žalobce prokáže, že škoda byla způsobena povahou použité věci, například nepředvídanou alergickou reakcí na podaný léčivý přípravek. V některých případech sice seriózní farmaceutická firma, pokud je s ní o škodě jednáno a pokud si nepřeje, aby věc byla předmětem pozornosti médií, apod., sama nabídne pacientovi odškodnění, a pokud se pacient na takovém odškodnění s firmou dohodne, může se stát, že zdravotnické zařízení nebude muset škodu hradit, i když za ni odpovídá. Na to však nelze spoléhat.

Rozsah náhrady škody

Odškodňuje se především způsobená bolest, ztížení společenského uplatnění, ušlý výdělek a škoda, která poškozenému vznikla v důsledku poškození zdraví, například finančními výdaji za léky, pobyt v nemocnici, cesty do zdravotnických zařízení, apod. Odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění vychází zatím z vyhlášky o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění č. 440/2001 Sb. v platném znění. Nově navrhovaný občanský zákoník však již nepočítá s odškodňováním bolesti a ztížení společenského uplatnění na tomto principu a předpokládá volnou soudcovskou úvahu, kdy soudce vezme na zřetel vše významné a rozhodne o přiměřeném odškodnění podle vlastní úvahy, byť bude mít jistě k dispozici i lékařské posouzení, nikoli však již bodové ohodnocení. Není zatím jasné, zda tato nová úprava bude, či nebude přijata, ale pokud přijata bude, lze očekávat, že se náhrady za bolest, ztížení společenského uplatnění a možná též za zásah do obvyklého způsobu života poškozeného podstatně zvýší.

Prevencí je dobré pojištění zdravotnického zařízení

Co tedy dělat za situace, kdy zdravotnické zařízení, ať je již jeho provozovatelem stát, kraj, město, nebo jednotlivec – soukromý lékař, odpovídá za škodu, i když neporuší žádnou svou povinnost? Odpověď je jednoduchá: být dobře pojištěn. To znamená velmi dobře si prostudovat pojistné podmínky, které mi pojišťovna, která kryje mou odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu povolání, nabízí. Pro členy České lékařské komory je k dispozici VIP pojištění na základě rámcové smlouvy mezi Českou lékařskou komorou a Kooperativa pojišťovnou, a.s. V daném případě se podařilo z pojistných podmínek důsledně odstranit všechny případy tzv. výluk z pojištění, nebo spoluúčasti pojištěného na pojistné události z důvodů „nedbalosti“, „porušení prevenční povinnosti“, „porušení smluvně převzaté povinnosti“, případně i vyloučení pojistného krytí satisfakce za zásah do práva na ochranu osobnosti. Pokud je zdravotnické zařízení dobře pojištěno pro případ škody způsobené povahou použité věci, tedy pro případ odpovědnosti za výsledek, pak musí při likvidaci pojistné události postupovat v souladu s pojistnou smlouvou, spolupracovat se zástupci pojistitele, nesmí uznat škodu bez souhlasu pojistitele, ani uzavřít s poškozeným bez souhlasu pojistitele jakoukoli dohodu. Také v soudním řízení musí dbát na pokyny pojistitele.

Otázka, jak má zdravotnické zařízení postupovat, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu škody, je otázkou velmi závažnou pro každého poskytovatele zdravotní péče, tedy každého provozovatele zdravotnického zařízení, a stojí za samostatný článek.

RVD 1/2009, s. 76-79